40. příběh

Když se v tobě bijí vzpomínky.
Venku už je jaro, voní vzduch.
A ta vůně ti připomíná kdysi.
Ty se chceš vrátit na místo, kde jsi dávno žil.
A zároveň víš, že bys tam už nevydržel ani den.

Něco bylo a už nebude. I když fyzicky se dá pořád uchopit, už se nikdy nenaplní stejnou měrou jako kdysi. A srdce se z toho třepe a čelo teskní, ale vzpomínka zůstane a vždycky vytane
ve chvíli, kdy je venku jaro a voní vzduch.

39. příběh

V Praze se člověk nikdy necítí sám. V metru totiž jezdí jeden typ lidí. Tuleni.
Když si přisednou, tak se přitulí a lásky je najednou tolik, že by se dala krájet.

38. příběh

Náhodné myšlenky probíhají hlavou. Jedním uchem tam a druhým zase ven. Neviditelné koleje razí jim cestu a za účasti páry vznáší se v snách.

Káva odlívaná z chemického skla do červeného šálku. Teplo topení z jedné strany.

A od nohou chlad. Bílé zdi s tenkou černou linkou, stopou neviditelného tvora.

Kavárna ve starém městě a chladná rána brzkého března, kdy už je vám o rok víc než včera.

37. příběh

Co kdysi bylo bolestivě přítomné, je teď tak strašně strašně dávno.
Všechny boly, strachy, okamžiky
rozplynuly se v hořké pousmání.
A taky to, co dneska nedá spát, je a bude zrnkem v písku života.

36. příběh

Procházet svoje staré texty… Nejdřív se člověk trochu stydí. Přijde mu, že už se posunul. Po pár letech, tak sedmi, tam to začíná, už se vzpomíná. A chyby se odpouštějí, i když trochu rumělky v tvářích tam je. Co bude potom? Do toho „potom“ jsem se ještě nedostala.

35. příběh

Od rána do noci, není mi pomoci, píšu.
Abych titul měla, k dobré práci směla, říkají.
Co v jednou se stane, jen představy plané, sním.

34. příběh

Na samotě celý život žil, mezi zvířaty a stromy. Jeleni jedli mu z rukou. Lesa se nebál ani v zimě. Byl pro něj tím, čemu se říká svět.
Ale vyšší moc rozhodla. Jeho pozemek je hezký, až moc pro jednoho člověka. Vystěhujeme ho a postavíme tam, co budeme chtít!
A on o týden později – v paneláku – už mluví se smrtí.

33. příběh

Ve městě plném malých židlí a malých stolů žije průměrně vysoký muž. A žije tam sám.
Sám se krčí v obýváku, do kterého se sotva vejde.
Sám večeří malou lžící z malého talíře.
Sám sedí pod malými stromy na malé lavičce.
Až konečně jednoho dne, po dešti, potká na prázdné ulici průměrně vysokou ženu.

32. příběh

Jsme lidé. Tak se k sobě chovejme jako lidé. Všechny ty malé naschvály, které zapomínají na to, že si to někdo jiný odnese, jsou prvním stupněm popření humanity. Dalším stupněm už jsme blíž k tomu, čemu se říká zvěrstva.
V čím větších městech žijeme, tím víc na svůj lidský původ zapomínáme. A ke svému kmeni se dovoláváme, až když sami potřebujeme pomoct.
Vzpomeňme na to, že ostatní mají také svoje příběhy, a že na světě nejsme jenom my.
Buďme těmi, co vytvářejí šťastný úsměv. Není to tak těžké.

31. příběh

Jsem s hlavou v oblacích, dýchám čerstvý vzduch. S hlavou v oblacích nevidím zem. S hlavou s oblacích kráčím a zakopávám. S hlavou v oblacích čekám, kdy spadnu.

30. příběh

Na hrudi mi stojí slon. Troubí chobotem a já se usmívám. Vařím u toho vajíčka. Pro sebe a elefanta.
Na hlavě mi hnízdí pelikán. Zobák plný čerstvých housek, co jsem ráno koupila. Já o něm nevím, vařím dál a hledám housky.
Do bytu mi přiběhne myš. S taškou rohlíků a čerstvých rajčat. Má na sobě kuchařskou čepici, zástěru a vyhazuje mě od plotny.
Snídaně pak proběhne v dobrém duchu. S marmeládou a croissanty.

29. příběh

Život na vesnici nebo ve městě. V bytě nebo v domě. Ve svém nebo v pronajatém.
Co na tom záleží. Když žít, tak někde, kde je člověku dobře. Ale kde nám bude dobře za deset, dvacet, třicet let? Proč se lidi zavazují ke splácení celoživotní hypotéky, když je to jako kdyby se řetězem připoutali k zemi. Nemůžu pryč, mám tu barák. Nemůžu do zahraničí, mám tu barák. Splácel jsem ty svoje okovy desítky let, přece po mně nemůžete chtít, abych se stěhoval.
Celý vlastní dům. Auto. Něco tak vzdáleného, sen, který se rozplývá mezi prsty. Okovy, které bych chtěla mít až na stáří. Až když přestanu mít myšlenky o utíkání, věčné potřebě pohnout se z místa. A až bude finanční jistota. Finanční klid. Další rozplynutá iluze.
Vždycky si ho maluju ve svojí hlavě. Ten dům, kde budeme, až budeme mít život za sebou. A bude to v horách. Někde, kde budu moct vyjít, nadechnout se vzduchu, dívat se do údolí… Trhat luční kytky. Usmívat se do slunce. Myslet na to, jaké to bylo, když jsem byla mladá. A nelitovat.

28. příběh

„No a řekla jsem jim, aby koupili nějaký pořádný porty.“
„Jo, ne takový shity z Číny.“
„Jo, z Tchaj-wanu.“
„Ty děcka si to zaslouží.“
„No to si zaslouží! Ony jsou všechny tak talentovaný. Třeba Sonička. To je zlatíčko. Víš co, ta, Alice, ta o ní říká, že má velkou prdel.“
„No bože…“
„Jo, velkou prdel. To nejsou žádný modelky! To jsou zpěvačky. Jim pořád říkám, holky, netloustněte, nehubněte, takhle jste dobrý. Zpěvačka musí být udělaná. To nemůže být žádný tintítko. Jako ty dnešní modelky. S implantátama. No.“
„Jo, je pěkná v ksichtě.“
„Moc pěkná. Víš, já mám svoje studenty ráda. Tak 95 % těch studentů. Někteří jsou hajzli.“
„No, to je jasný.“
„Někteří se prostě nepovedou. Hajzli se z nich vyklubou. Ale 95 %, na ty nedám dopustit. A pak se maj dobře, víš, 85 % z nich se fakt uplatní! Dobře se mají. Ale víš co? Já jsem taky dobrá. To si musím přiznat.“

27. příběh

„Večeře, Vaše výsosti!“
„Nemám chuť,“ zavrčel malý princ a přikryl si hlavu peřinou.
Chůva se nad něj postavila a narovnala svoje staré tělo.
„Něco musíte sníst. Už jste vynechal snídani. A předtím večeři. Že vy tu ujídáte nějaké sladkosti?!“
„Žádný sladkosti, nemám chuť,“ ozvalo se zpod peřiny.
Chůva pozvedla obočí: „Tak co byste si dal.“
„Nic.“
„Dortík? Pečenou bramboru? Pomeranč?“
„Fuj. Ne. Nic.“
„Ale no tak! Jak pak máte vládnout?“
Malý princ vykoukl z peřiny, opatrně, jako veverka z nory.
„Nevím. Ale nic jíst nechci. Nemám chuť.“
Jeho žaludek souhlasně zamručel. Žádná chuť. Nic ho nemůže uspokojit. Ani čokoláda. Ani umami.
„Malý princ ztratil chuť,“ vyděsila se chůva a spráskla ruce. „Malý princ už nikdy nebude jíst!“
„Nebudu?“
„Nebudete. Ale já na to mám lék.“
Toho dne princ strávil celé odpoledne v parku. Podle rady chůvy chodil po parku a hledal, co by mu mohlo vrátit ztracenou chuť. Díval se pod kameny, do keřů, prsty pročesával trávu. Až to konečně našel.
Travní krysu.

26. příběh

Být prázdný.
Chodit po světě a nemít do ničeho chuť.
Být průhledný, nádoba bez obsahu.
Nevědět, co dělat, nevědět, kam jít.
Mít vodnaté oči a ruce, co se nevzpouzejí.
Necítit vůbec nic. Ani dobro. Ani zlo.
Být prázdný.

25. příběh

„Mami, kup mi lízátko.“
Nekoupím.
„Lízátko.“
Nedostaneš lízátko.
„Já chci!“
Je před obědem.
„Já-“
Nechej toho.
„Chci-“
Vždyť jsou tu lidi.
„LÍZÁTKO.“
Pardon, on je zrovna po nemoci…
„LÍZÁTKOOOOO.“
Tady ho máš!
„No vidíš, ani to nebolelo!“
Co… Co jsem při výchově udělala špatně. Můžu za to já?

24. příběh

„Všichni se snaží dělat dojem, působit učeně, ale jenom žvatlají, předhánějí se a honí si ego!“
Každou sykavku neskutečně prožívala. Měla pravdu. A ve skrytu duše záviděla, záviděla, záviděla.

23. příběh

Jsem ráda, že jsem z generace, která zná a která Harryho Pottera. Určitě už se o něm nebudu z nikým z vás bavit. Třeba u kafe. Ani vymýšlet, jak to všechno asi dopadne. Protože už to dopadlo. Nikdy neochutnám máslový ležák od Tří košťat. I když vlastně tuším, jak chutná. Už nevěřím na to, co by mohlo. Třeba že mi jednou do okna paneláku v českém maloměstě vletí sova s dopisem. Ale stejně to nějak hřeje na srdci. Že jsme všichni četli knihy a věřili v ně.

22. příběh

Naše těla nás občas překvapují tím, jak jsou silná. Dokážou nás dostat na vrchol hory nebo zvládnou bez přestávky obsluhovat šestnáct hodin pět dní v kuse, když není nazbyt (a šéf je vůl).
Občas nás ale překvapí i tím, jak jsou slabá.
A křehká.
A neschopná.
A jak hodně, sakra hodně bolí.
Nemoc. Lusknutím prstu, laciná chemie do těla a ležet a ležet a ležet. Pro vyrovnanost vah a silnější dny.

21. příběh

Naproti nám sedí starý muž. Na hlavě beranici, oblečený v kožich, takový ten štramácký, staromódní, ve kterém se oslňovaly ženy někdy v sedmdesátých letech.
Naproti sedí starý muž a čte si. Nemá obyčejnou knížku, právě naopak – drží sbírku úloh z matematiky pro základní školy. Takovou, co jsme taky měli, kdysi, když jsme se hlásili na střední. Zelená obálka. Knížka plná tvrdých příkladů, v měkké vazbě.
Naproti nám sedí starý muž, čte si a třesou se mu ruce. Jako dědovi, když byl nemocný nemocí starých lidí, kterou nikdo nevyléčí. Nejisté prsty převracejí stránky jednu za druhou.
Kdo je ten muž?

20. příběh

– Tak co bys chtěl vědět ze svojí budoucnosti?
– Ok. No, třeba… Tohle mě docela žralo včera, hele. Takovej ten pocit, když si lehnu po dlouhým dni na záda, pěkně se narovnám – ale ty záda bolí. Víte? Jaká ta bolest bude, až mi bude sedmdesát? Budu stejnou cítit i přes den? Nebo to bude mnohem horší?
– Nebude, protože se toho nedožiješ. Zemřeš za pět měsíců, přejede tě auto, když se nerozhlídneš.
– Co? Blbost.
– Jak myslíš.
– Já jsem tu přece, abych něco dokázal… Cítím to. Mám nějaký větší poslání… Nemůžu zemřít tak brzo! Vždyť mi ještě nebylo ani patnáct…
– To je pravda, máš poslání. Pár rodičů ve zprávách svojí smrtí vyděsíš. Budou si vlastní děti o moc pečlivějc hlídat. A jedno z těch dětí bude mít štěstí – protože mu to zachrání život. No a tohle dítě pak spasí svět. Díky tobě.
– Vážně?
– Ne. Bylo tomu tak do tý doby, než jsem ti to vyzradil. Teď, teď už na sebe dáš pozor. Nebo ne?

19. příběh

Dálnice protkaná do nepřítomné bílé, klidné krajiny. Neviditelné slunce si právě rozráží cestu tmou. Nachová, blankytná, broskvová, lososová, zlatá i kobaltová, semo tamo přerušená šedavou čmouhou. Ale já to nevidím. Ani temné siluety lesů. Špičaté jehličnany seřazené na kopci v dálce, čekající vojsko. Ani mlhu. Chomáče v údolí, chomáče cukru, co vypadají být tak hebké na dotyk. Ani bílé pláně. Křupavý, nedotčený sníh. Vidím jen malou obrazovku Fun&Relax a v ní Přátele. Abych nezírala do blba. Do toho blba tam, mimo můj sluchátkový svět.

18. příběh

V bezpečí hladili si bříška, dvě děti baziliška. Tiše usínali, křehcí a malí, když krajinou zazněl zvon.
Bim bam.
Křik.
Bim bam.
Vztek.
Bim bam.
Rána.
Rozdrásaná měli bříška, dvě děti baziliška. Navždy usnuli, křehcí a strnulí, když lovit vydal se ON.

17. příběh

První scéna se otevírá. Vidíme rušnou pražskou ulici, Národní třídu. Je večer, ale ještě není tma, a skrz davem se pomalu kulhá starý bezdomovec. Vrásčitý, sluncem osmahlý, stará, špinavá bunda a šedá čepice. Když mine kameru, otevře se nám pohled na jeho záda. Má na nich batoh, pěkný batoh, na který dnes mladá děvčata šetří několik týdnů. Kamera se přiblíží a vidíme značku batohu – malou spící lišku.
Druhá scéna, starý bezdomovec prochází kolem zapadlé boční uličky. V ní čeká žena, která sice může být mladší, než vypadá, ale je stejně špinavá, jak se zdá. A s ní tam čeká její druh. Ten si chrchlavě odplivne. Ze stínu dvojice pozoruje starého bezdomovce, a když projde kolem nich, žena se na svého druha podívá, pokrčí nos a prstem si přejede krk.
Třetí scéna. Stejná ulice a stejné místo jako ve scéně první, akorát den je svěží a čerstvý. Kamera se mezi davy hlav zaměří na dvě – na ženu, která sice může být mladší, než vypadá, ale je stejně špinavá, jak se zdá, a na jejího druha. Ten si chrchlavě odplivne. Když minou kameru, otevře se nám pohled na jejich záda. Žena nese pěkný batoh. Kamera se přiblíží a vidíme značku batohu – malou spící lišku.

16. příběh

Dost vzteku, dost sebelítosti, dost obviňování. Je lepší vyjít ven, jenom tak. Ne do obchodu, ale do lesa, ať už v něm leží sníh nebo listí nebo čerstvá, kyprá hlína. Dýchat zhluboka. Vždycky dýchat zhluboka.
Proč se utápět. Svět se o to snaží každý den, ale my jsme tu od toho, abychom se drželi nad vodou. A bojovali s nadějí, že uvidíme souš, protože tenhle život, ten je náš.

15. příběh

A stála tam stará paní, která ovdověla a neměla děti.
Muž, který dělal práci, co ho nebavila, obchodního zástupce.
Slečna, která právě jela za přítelem a v batohu mu nesla dárek.
Malý kluk, co se vracel pozdě od kamaráda a bál se, že doma dostane.
Drzý muž, co do mě drcnul, sebevědomý a arogantní právník.
Hezký kluk se sportovní taškou, třikrát týdně basket a třikrát tenis.
A pak přijel autobus a všechny ty příběhy rozvezl po městě.

14. příběh

Sám a na večer bloumal si po Tescu. Procházel se uličkami. Namátkou, podle nálady, chvíli sýry, chvíli zelenina, chvíli čokoláda, chvíli televizory.
Už hodinu bloumal si po Tescu, ruce prázdné a na tváři výraz uspokojení. Zimou z chlaďáků, teplem od grilu, vábivou vůní okolo pečiva.
Už hodinu bloumal si po Tescu, měl totiž dneska v práci tvrdý den. A sám si říkal, dokud ho nezačaly bolet nohy, že tuhle chvíli relaxu, tu si zaslouží.

13. příběh

Oční kontakt. Ta chvilka, kdy se vaše pohledy spojí. Zaskočí vás to tak moc, že neucuknete. Až za chvíli.
Oční kontakt s naštvanou starou paní. Ucuknete okamžitě.
Bezvýznamný pohled z okna. Na černou zeď, která za ním utíká.
A přitom pozorovat, jestli vám náhodou netrčí vlasy, jestli vypadáte, jako kdyby vás nic neštvalo a jestli vám ty nové brýle sluší.
Pozorování hezkých bot, špinavých bot, laků na nehtech a prstenů.
Pravidelná jízda metrem – dobrodružství na každý den.

12. příběh

Myšlenka. Nedá se uchopit. Oči se klíží a v hlavě mi šumí, že nesmím spát. Těžké ruce. Těžké nohy. Těžká hlava. Kámen jsi a v kámen se obrátíš.
V hlavě mi šumí, že nesmím spát.
Musím běžet. Krok, dva… Okolo je tma. Dva, tři… A ta tma je hustá. Tři, čtyři… Prodírám se tmou. Čtyři, pět… Myšlenka. Nedá se uchopit. Kámen jsi a v kámen se obrátíš.
Musím běžet. Pět, šest… Otevírat si cestu tmou. Šest, sedm… A nespat. V hlavě mi šumí. Že nesmím spát. Dokud –

11. příběh

Příteli, tak lehce jde poznat, jaký k sobě mají dva lidi vztah: podle jejich rukou.
Jak na to? Vyhlédni si dvě osoby a začni je nenápadně pozorovat. Třeba když jedou v tramvaji. Právě se potkali, sedli si spolu, slečna pomalu složí podtrhané papíry fosforovou fixou.
Nenechej se však ošálit. Nedívej se na oči, nedívej se na tvář, dokonce bys neměl ani neposlouchat, protože stejně díky hluku tramvaje nic, vůbec nic neuslyšíš. Zaměř se raději na to, co ti jindy uniká.
Tak ta slečna složí papíry a muž má prázdné ruce. Chvíli je opírá o kolena a chvíli spočinou dlaní v dlani.
Slečna sklidí papíry do průhledné složky. Drží ji nyní pod paží a oběma rukama třímá půllitrovou láhev vody Evian.
Muž si začíná třít dlaně. Teď hřbet ruky. Zmateně gestikuluje jako doplněk ke větám, které nevnímáš, a jeho ruce se nemůžou rozhodnout. Chvíli je něco tlačí k sobě, chvíli od sebe, chvíli nahoru, chvíli dolu.
Slečna drží vodu Evian a po chvilkách, jenom nenápadně, se její prsty ujišťují, že víčko vody pořádně utažené.
Mužovy ruce se chvějí. Ano, chvějí, konečně to můžeš s jistotou říct.
A slečna kontroluje víčko. Letmé dotyky lahve. Gestikulace.
Mužovy prsty se chvějí.
Kontrola víčka.
Ruce nahoru.
Víčko.
Dolu.
Víčko.
Dlaně k sobě.
Gesto.
Na kolena.
Klid.
Okolo je plno lidí, ale ty jsi svědkem něčeho, co připomíná tanec.
A pak, samozřejmě, někdo z vaší trojice vystoupí. Tak, aby ti unikl nějaký závěr. Jakýkoli.
Ale to je, příteli, to je život.

10. příběh

Polovina ledna.
Z okna sedmého patra pozoruju studené panelákové údolí. Jeden vedle druhého jako mrtvé stromy v lese, co ve větru netančí. Možná spíš hory to jsou, prolezlé chodbami. Mraveniště. Králíkárny. Dějiště prachu a šedých životů, které špiní prsty při promnutí.
Vzduch kolem nich ale nestojí, kolem těch hor. Je živější než uvnitř. Čerstvější. Vířen černými křídly havranů, hejna ptáků kroužící nahoru a dolu, sem a tam, kreslící podivné obrazce pro moje oči.
Poslední balkóny nasvětlené vánočními světly začaly problikávat do šera.

9. příběh

Jak lvové, bijem o mříže
a nikdo neslyší.
Jatí, já a ty, metr čtvereční.
Drásáme si srst.
My bychom vzhůru k nebesům,
ale nemůžem.
My bychom vzhůru kamkoli,
kde stesk je jen stesk po příteli
a sláva je věčná a tulivá.

Drtíme si krky slabou čelistí
Metr čtvereční
Pro pobavení dam a pánů
Naše rozškrábané oči roní slzy.

(Feat. Jan Neruda)

8. příběh

Venku:
Jsem zde, má lásko! Jsem zde, abych Vás zachránil, Princezno!
Přešel jsem sedmero hor a sedmero řek, bojoval jsem s drakem Mrakem, s černokněžníkem Kratimorem i divou dravou zvěří. Nic mne však nemohlo zastavit.
Posilovaly mne zvěsti o Vaší kráse.
A také zvěsti o Vašem krutém uvěznění.
Jsem zde, abych Vás osvobodil!
Odvezu Vás do bezpečí svého království.
Ukončím Vaše muka!
Shoďte mi dolů své proslulé zlaté vlasy, abych po nich mohl vyšplhat.

Má lásko!

Princezno?

Haló?

Uvnitř:
Princezna sleduje Netflix.

7. příběh

Hluchá, slepá nebo hloupá, nejsi ani jedno z toho. A tak vnímáš, když tě někdo raní. Jako ta paní, co ráda lidi haní, uhodí je dlaní a z nevinných laní je náhle rozštrachaný šrot.

6. příběh

Nic není tak hrozné, jako zakopnout a už znova nevstát.
Snad jen nikdy nezakopnout.

Když táhlo mu na dvacet, nezůstal bez vzdělání.
Když táhlo mu na třicet, nebyl bez práce.
Když táhlo mu na čtyřicet, nebyl sám.
Když táhlo mu na padesát, nezestárl.
Když táhlo mu na šedesát, nezůstal bez sexu.
Když táhlo mu na sedmdesát, nezůstal bez knihy.
Když táhlo mu na osmdesát, neonemocněl.
Když táhlo mu na devadesát, nezemřel.

A tak si žije dodnes.

5. příběh

V čekárně. V čekárně plné nekonečně moc lidí. Od předu dozadu, všude někdo
kašlající
kulhající
hekající
zvracející
sípající
krvácející
umírající
zemřelý
a podobná individua. Individua! Já mezi nima seděl a říkal si, jestli je to dneska normální. Protože na mě všichni
zírali
kašlali
nadávali
plivali
sahali
skákali
močili
stříleli
a podobné prasárny. Prasárny! Naštěstí mi doktorka prodloužila ty papíry na hlavu a mohl jsem se na všechny závistivce vyprdnout.

4. příběh

Ten den byla vánice.

Ve městě se ztrácíš a na vesnici jdeš zas moc vidět.
Když stojíš uprostřed, cítíš se jak nahá. Ale být nahá, to jsi jinak ráda.
Občas znejistíš a vůbec nevíš proč. A něco zas zvládáš překvapivě hladce.
Dokážeš se sebrat a odejít… A taky zvednout se a přijít.
Někdy máš tolik smyslů života, tolik! A jindy je zas všechny naráz zavrhneš.
Vidím do tebe jak do sebe. Jsi moje jediná přítelkyně.

A ta vánice ji odnesla pryč.

3. příběh

Byl to plán jak ve špatném filmu.

Se zavřenýma očima dělá hudbu, tóny kytary a zpěv, sedí před stanem a dýchá zhluboka, dýchá čerstvý vzduch. Křupavý, syrový, ten, co probudí mozek, ten, co vleze si do žil a zaryje do nich drápy.

A špatný film má špatný konec.

Se zavřenýma očima stojí na kraji útesu. Nad velkou propastí definuje svobodu. Mazlavou, sypkou, tu, co protýká mezi prsty, tu, kterou opravdu nezná a nepozná.

A o špatné konce nemá nikdo zájem.

Sbalí si stan, nasedne do auta a odjede domů.

Tak by se ani neměly točit.

2. příběh

Tam za vodou v rákosí, kde se plavky nenosí, tak tam žil starý muž. Každé ráno brzo vstával a večer brzo chodil spát. A přes den dělal jediné: postával na verandě a čekal.
„Něco jsem chtěl…“
Ale nevěděl. Tak čekal.
„Něco jsem měl…“
A když už zapadalo slunce, tak zalehl.

Tam za vodou v rákosí, kde se plavky nenosí, v noci ožívaly sličné děvy. Tančily valčík, každá sama jediná.
A čekaly. Moc dobře věděly na co.
Na svého tanečníka, který se jednou tak opozdil, že už nikdy, nikdy nepřišel.

1. příběh

Pan Temný chvátal po poli, když na nebi svítilo polední slunce.
Ohlížel se.
Plný nervů. Soptění.
Pot pod kloboukem proudil, pod kloboukem pana Temného.
I po temeni, tam jakbysmet.
Pan Temný se pak zastavil. Pohled zpátky, ruka do kapsy.
Roztřesené nohy,
překotný dech…
a jelení lůj s jahodovou příchutí. Natřel si jím rty, ten pan Temný, a pokračoval dál.